Emil Viklický, v posledních letech ještě všestrannější než dříve, úspěšný mimo jiné svými operami, by mohl být v podezření z odklonu od prakticého provozováni jazzu. Jenže opak je pravdou, univerzalita u něj neznamená rozmělňováni kvality. Důkazů je více.

Ještě nedozněly vzpomínky na koncertní šnúru jeho stabilního tria Viklický-Uhlíř-Tropp s legendou švýcarského jazzu, trumpetistou Francem Ambrosettim, vyvrcholenou skvělým vystoupením na 10. ročníku festivalu Jazz Goes To Town a už tu máme jiný, snad ještě pozoruhodnější mezinárodní projekt, v němž náš přední pianista a skladatel představuje amerického hosta hvězdného  jména: Scotta Robinsona. Tentokrát v podobě nikoli prchavého, ale naopak kdykoli opakovatelného zážitku – pozoruhodného CD Summertime.

Když byl multiinstrumentalista Robinson před několika lety členem lektorského sboru na Letní jazzové dílně ve Frýdlantu, udivoval všechny, jak okamžité a plynule dokázal přecházet od nástrojů plátkových k nátrubkovým a naopak, jako kdysi třeba Jimmy Dorsey. Nejvíce pak překvapil majitele  starožitného eufonia Mojmíra Bártka, když na jam sessinou popadl jeho pomačkaný nástroj a vytroubil na něj bez připravy jeden ze svých parádních chorusů. Nyní měl, pravda, podmínky pro vyjádření své nekonečné invence nesrovnatelně lepší: žádné náhodné jamováni, naopak jedno ze špičkových českých trií, sehrané dlouholetým partnerstvím a dosud z něho neunavené.

Zejména tandem Viklického s Uhlířem, existujíci již víc než 30 let a stále jiskřící telepatickou dvojjediností myšlení, nemajíci už potřebu znovu udivovat až hazardní virtuozitou basisty, je udivujíci. Ani Laco Tropp už dávno necíti nutkání projevovat svoji přirozenou výbušnost a znalec si dosyta vychutná opačný konec škály bubenického umění, citlivou hrou metličkami. V takovém prostředí by se cítil komfortně kterýkoli světový hráč, ocitnuvší se najednou kdesi v srdci Evropy. Hovořme tedy o štěstí, že to tentokrát byl právě Scott Robinson. Jeho sordinovaná trubka, ať již střídaná s tenor saxofonem v úvodní Summertime nebo samostatně ve Scott´s Bluess, věnovaném mu Viklickým, navozuje iluzi pátého muzikanta v kapele. Příjemná je i změna barvy, když bere do úst sopránku v Uhlířových parafrázích  Just for Us (=Just Friends). Také Robinsonovy skladatelské příspěvky, Blues Refraction a Dark Composition, jsou jen dalším dokladem muzikantova velkého záběru. Milé je rovněž dvojí a dvojjazyčné zařazení lidové písně Pod našima okny (tutti), respektive Under Our Windows (jen tenor a piano).Viklický tím nenechává posluchače na pochybách o svém trvalém zájmu o folklor, který počínaje svým gramofonovým debutem V holomóci městě (1978) nápaditě přepracováva. Summertime je rozhodně nevšední počin, další klenot v diskografii Emila Viklického a českého jazzu, přesahující jeho hranice vůbec.
Jan    Beránek

Mladá Fronta Dnes            10.12.2004

Pod našimi okny

Loni se trio klavíristy Emila Viklického (1948) potkalo s americkým multiinstrumentalistou zvučného jména Scottem Robinsonem (1959). Výsledkem je CD Summertime. Robinson k nám poprvé přijel jako lektor letní jazzové dílny roku 1992 a tehdy s Viklickým nahrál album Magic Eye, nazvané podle nápoje, který Američanovi učaroval ve frýdlantské hospodě. Nové CD se zřejmě obešlo bez inspirace zelenou světluškou, vznášejíci se na hladině piva, ale přináší hudbu značně říznější. Společným základem je dokonale zvládnutý postbopový mainstream, převládající zhruba na polovině snímků. Mezi historickými standardy zazní Gershwinův Summertime v osobité verzi (zjednodušující doprovod na dva údery v každém taktu), Duke Ellington, bopové Out of Nowhere nebo Tadd Dameron, ale pozoruhodná jsou hlavně čísla, která tuto základnu podstatně rozšiřují. Například skladba Scotta Robinsona Blues Refraction s peprným rozvíjením bluesové struktury nebo Viklického lyrické Not Yet. Z rapsodicky přednesené melodie vyrážejí lyrické i vzrušenější pasáže, nálada se vlní, zvedá a zase zklidňuje a celková koncepce může upomínat na část produkce firmy ECM.

Viklický si získal pověst jazzmana, k jehož stylu patří i odkazy na domácí folklorní zdroje. Pro tento disk si vybral písničku Pod našima okny; figuruje tu dokonce dvakrát – jednou v kvartetním provedení a podruhé v duetu Viklického s Robinsonem. Je až kupodivu, jak se její melodie hodí do jazzového kontextu a jak výtečně se s ní Robinson shodne. Nikde tu nemáme pocit násilé stylizace, ale spíše  logického rozvinutí toho, co bylo v melodii zakotveno od samého začátku. A slyšet amerického jazzmana první garnitury, jak si láskyplně pohráva s českou lidovou písničkou, je velmi příjemný zážitek.

Viklický je dnes naším nejproduktivnějším jazzmanem padesátnické generace, který má svou pozici i na mezinárodní scéně. Toto album pomáha vysvětlit, proč tomu tak je.

Dr.Lubomír Dorůžka